"Figurky, idylický úryvek ze zápisek soudního koncipienta (1877)
Soudní koncipient Krumlovský se přestěhuje do domu v Oujezdské ulici na Malé Straně, kde se domnívá, že bude mít dostatečný klid na přípravu ke své advokátní zkoušce. Ubytuje se u manželky kondutora, který pracuje u dráhy, a tak ho téměř nikdy není v domě vidět. Společně mají ještě sedmiměsíční dceru Kačenku, o ní však dostane Krumlovský ujištění, že je to velmi klidné dítě. Těší se, jak při učení bude poslouchat slavíky. Hned při sjednávání nájmu u konduktorky se pan doktor setkává s malířem Augustou a jeho synem Pepíkem. Má o nich dobré mínění a líbí se mu jejich upřímnost.
Stěhování je velmi náročné, Krumlovský na něj není zvyklý, navíc se neobejde bez prvních drobných problémů – Pepíček si vyloví z akvária zlatou rybku a hraje si s ní, paní konduktorka musí hned všechno ohmatat. Zatím se však přes to vše doktor dokáže přenést a těší se, jak bude pilně studovat.
Už od prvního dne jej však od studií vyrušují různé figurky a jejich charaktery, které v domě spolu s ním žijí. Stále však pokračuje podle plánu, další den brzy ráno jej budí slavík, přesně jak si představoval. Ale vzápětí se z milé melodie stane hluk, který jej otravuje. Z postele nakonec vylézá v deset, a protože konduktorka mu chce opět v pokojíku uklidit a větrat, rozhodne se času využít a zajít na návštěvu k malířům. Paní Augustová dnes prý šišlá, manžel totiž přinesl peníze, a tak se musí chovat jako vzorná ženuška. Navíc jí zřejmě v noci zmlátil, když přišel opilý, o důvod víc se mu nezprotivit hned poránu. Doktor vidí, že s nimi mnoho řečí není, a tak se snaží získat si alespoň Pepíka, ten však o něm prohlásí, že je hloupý.
V domě ho přichází vítat také pan domácí, který se mu nejprve zdá jako moudrý starý pán, ale pak zjišťuje, že se vlastně jen tváří, jaké nemá znalosti. Snaží se ale spíše ničím nezaobírat, pokračuje pilným studiem, pomalu jej však přemáhá rýma. Všímá si, že paní konduktorka už není tak milá, jako byla původně, a pana konduktora ještě doma neviděl.
Doktor Krumlovský se dostává ke konci občanského zákona a je spokojený, jak mu jde práci rychle od ruky. Pak si ale uvědomuje, že si nepamatuje nic z toho, co se učil za poslední dny. Uklidňuje se tím, že se nabité vědomosti musí nejprve nechat uležet. Konduktorka se o něj přestala postupně starat úplně, na obědy do hostince si docházel, místo aby mu je nosila, ranní kávu si doktor také vařil sám.
V hospodě se konduktorovi zalíbí a s místními se zde naučí trávit víc času, nejprve večer, později i v poledne. Všímá si, že štamgasti se každý večer baví stejnými věcmi, ale nikomu na tom není nic divného. A odpoledne se naučí pan doktor chodit do zahrádky na dvoře, kde se znovu seznamuje s panem domácím, protože ten vždy zapomene odpoledne to, co se dělo předtím, a jeho dcerou Otylkou, se kterou se později sblíží. Nejvíce se líbí panu Provazníkovi, který je však jinak velmi úsečný a nemluvný. Krumlovský je překvapený, že Provazník vidí omezenost a chyby svých sousedů a nebojí se to nahlas pojmenovat.
Později je doktor Krumlovský zaujal životem ostatních v domě natolik, že se přestává věnovat svému studiu. Začíná se mu líbit Otýlie, ale jeho představy mu kazí doktor Jensen, jeho dávný známý, ale zároveň rodinný přítel domácích. Z jeho slov je patrné, že by si rád také získal srdce Otylky. Ale ona se svěřuje doktorovi s tím, že se lékaře bojí.
Jedno odpoledne v zahrádce přijde řeč na paní konduktorku, která má poměr s jistým nadporučníkem Rubackým. Doktor na jeho adresu něco plácne, aby přispěl hovoru, ale dál se tím nezabývá. Až druhý den jej navštíví nadporučík, který mu vyřizuje výzvu na souboj od Rubackého, který chce pomstít svou čest. Jeho pohled na Malou Stranu se od chvíle jeho příchodu sem značně proměnil. Kvůli jeho slovům v zahrádce s ním nemluví jeho domácí, konduktorka, studiju se nevěnuje a jen s hrůzou zjišťuje, jak je pozadu. Jeho vlastní výčitky podpoří anonymmní list, který mu pošle Provazník s tím, že mu vyčítá, jak se věnuje víc Otýlii než studiím, ale nakonec si ji chce stejně vzít jen pro peníze. Ale Krumlovský si z toho nic nedělá a dá pisateli najevo, že ví o tom, že je autorem dopisu.
Před soubojem se zastaví na Smíchově u přítele Morouska, aby jej naučil zacházet s šavlí. Několikahodinová lekce má úspěch a právník svého vyzyvatele porazí. Díky Morouskovi se rozhodne, že se z Malé Strany odstěhuje. Zbývá to jen říct Otýlii. Ale v cestě ho přeruší doktor Jensen, který mu přišel poděkovat a vysvětlit, proč jej navštěvoval tak často. Skutečně prý potřeboval chodit do tohoto domu a chyběla mu záminka, ne však kvůli Otýlii, ale proto, aby skontroloval Provazníka, který byl před lety pacientem jeho psychiatrické kliniky.
Krumlovský Otýlii sděluje, že se stěhuje pryč, ale ta se na něj hněvá, protože nepřišel na schůzku, na kterou ho pozvala večer, kdy měl mít před soubojem. Doktor v ní však vidí už jen zvadlou dívku a zjišťuje, že mu vlastně nestojí za to, aby o ni usiloval. Je rád, že se vrací na Staré Město, kde život plyne tak, jak je zvyklý.

Vypravěč, autorský přístup a záměr
Jednotlivé povídky jsou vyprávěny různými vypravěči, v povídce Figurky se autor ztotožňuje s jednou z postav, doktorem Krumlovským, a z jejího pohledu nám celý příběh vypraví. Tato povídka má také tu zvláštnost, že nám ji zpostředkovává prostřednictvím deníkových zápisů asi třicetiletého soudního koncipienta. V podobném duchu jsou laděné příběhy, ve kterých se vrací do dětství, i zde je autor přímo jednou z postav (U Tří lilií, Svatováclavská mše, Jak to přišlo, že dne 20. srpna 1849 nebylo Rakousko rozbořeno). Některé příběhy nám ukazuje jako tradiční autorský vypravěč, kdy do děje on sám přímo nezasahoval, má je buď odpozorované nebo z doslechu (Přivedla žebráka na mizinu, Pan Vorel, Doktor Kazisvět, Psáno o letošních dušičkách, ...). Týden v tichém domě je zaznamenán „okem kamery“, autor nekomentuje průběh příběhu, pouze nám popisuje jednotlivé výjevy. V některých postavách však můžeme nalézt ztotožnění s Nerudou (Týden v tichém domě – Václav Bavor, Večerní šplechty – Jan Hovora)
Autorovo záměrem bylo vylíčit Malou Stranu částečně v duchu biedermeierovských idyl a humoresek, zároveň se ale nevyhýbá satiře a kritice maloměšťáctví Malé Strany. Život tady ukazuje s nadsázkou, ironií a politování nad tragickými osudy, které však místní nechávají chladnými (nechají si namluvit cokoliv, neradi přijímají mezi sebou někoho další, přizpůsobují se novinkám). V povídce Figurky se objevuje myšlenka, že cizinci se zdá tato část města lákavá, přichází do ní plný nadějí, ale záhy odchází, dokonce snad i prchá jako popuzený a nepřátelský cizinec, protože Malá Strana není schopná přijmout nikoho, kdo se zde nenarodil. Svět Malé Strany je tak sice otevřený uvnitř, každý zná každého, ale je velmi uzavřený vůči lidem zvenčí.
Jan Neruda přistupuje k povídkám komicky i tragicky, nabízí počtení pro čtenáře, kteří se chtějí pobavit nad dobrou knihou, ale také poznat specifické prostředí Malé Strany tak, jak ji nikdo zvenčí poznat nedokázal.
V knize jsou využity slohové postupy: vyprávěcí, popisný a informační.

Forma řeči
Pro povídky Jana Nerudy je typická zkratkovitost, v přímých řečích dialogů často vynechává uvozovací věty, někdy obsah sdělení přepisuje větami nepřímými nebo je opisuje vnitřním dialogem postav. Rozhovory postav příběhy oživují, často významně posouvají děj kupředu, jak je to typické pro povídky. "

Nadpisy jsou podtrženy a názvy děl jsou v textu zvýrazněny tučně.