"Hradčanské pověsti III.
Neruda Jan
Kříž. V malém černickém domě na Hradčanech žily léta dvě vdovy. Jedné
z nich zabili muže a byla bezdětná, druhá měla krásnou holčičku. První, zlomyslná a zahořklá vdova, nepřála holčičce krásu a štěstí. Holčička byla totiž skutečně krásná a občas dokonce i dostávala šatičky od boháčů. Zlomyslná vdova si proto holčičku zavolala k sobě a natřela jí dásně nějakou mastí, prý aby jí nevypadaly zuby. Dítěti opuchly dásně i obličej a měla hrozné bolesti, navíc jí ještě vypadaly zuby. Holčička si jednoho dne vyšla ke kapucínskému klášteru a měla vidění – spatřila z kostela záři a volala Matku Boží o pomoc. Ulomila nedaleko rostoucí prut, rozlomila jej a svázala trávou, do které obalila jeden z právě vypadlých zubů. Prut svázaný do podoby kříže políbila a zapíchla jej do země. Začala se modlit a přitom se jí zjevila překrásná žena, která jí vložila prst do úst a položila si ji na klín. Teprve ráno ji matka našla, zdravou a krásnou, a před ní se tyčil do výšky dřevěný kříž. Do jeho dřeva od toho dne lidé vráželi své zuby, aby je Panenka Marie ochránila před bolestí a strádáním.
Marie Poustevnice. Alžběta, krásná dcera bohatého inspektora, bydlícího ve
Švarcenberském paláci, milovala chudého řemeslníka, syna chudičké vdovy, o kterou se musel starat a živit ji. Inspektor dal raději řemeslníka odvést na vojnu, aby zamezil nežádoucímu vztahu. Alžběta mu však slíbila věrnost a jeho matku finančně podporovala. Několik let poté zemřela vdova i inspektor a dcera se musela přestěhovat. Čekávala u sochy Panny Marie pod palácem za každého počasí na svého milého, ten však stále nepřicházel. Nosila stále tytéž staromódní šaty, aby ji její milý poznal, kdyby se jednoho dne neočekávaně vrátil. Lidé jí pro tyto její zvyky začali říkat „Marie Poustevnice“. Jedné tuhé zimy čekala Marie opět na náměstí, ale v krutém mrazu ji sníh zasypal a ona zemřela."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ