"Básně
Kollár Jan
Jan Kollár (1793 – 1852) patří mezi největší obrozenecké básníky a pro jeho osobní a umělecký vývoj mělo největší význam jeho studium na univerzitě v Jeně, neboť právě tam se zrodil Kollár básník. V Jeně totiž vznikly z velké části sonety, do nichž se promítaly sny a strasti mladé básnické duše, sonety zahrnuté do první Kollárovy sbírky: Básně (1821).
V Básních z roku 1821 se Kollár nechal nést tehdejší sonetovou záplavou a vybral si za vzor Petrarkův sonet. Z hlediska formy to znamenalo rozhodnutí pro obtížnost, protože přesně skloubená forma vyžadovala vyvinout značný tlak na dosud nedokonalé jazykové možnosti češtiny. Stopy tohoto namáhavého zápasu najdeme v skoro každém sonetu sbírky. Navíc tím, že si vzal za vzor Petrarku, předznamenal celkové subjektivní ladění básní. V této rané tvorbě panuje spontánnost ruku v ruce s neklidem a citovou exaltací a tvoří tak rozpor s Kollárovými předsevzetími, mířících k poezii jako ke vznešené službě nejvyšším obecným ideálům: …Ani řeč má s vůlí kráčet neví, / a co v spolku lidí nevolné / srdce kryje, kvapný jazyk neví, /. Kollár se svými vysokými poetickými plány, upínajícími se k ideálům vznešeným a všeobecným, je doslova zaskočen intimním citem, který volal po bezprostředním vyjádření. Zdrojem tohoto citu byla básníkova láska k Wilhemině Schmidtové, se kterou se v Jeně seznámil.
Osudové chápání lásky znamenalo, že má pro básníka v přítomné chvíli podstatnou cenu právě prožívaný osobní cit. Sám říká: …Jsem, abych tak řekl, jenom cit…. I přes tuto skutečnost však vidíme v Kollárovi ještě básníka klasicistické umělecké tvorby, neboť její odraz je v básních nepochybný. Jasně se v nich totiž uplatňuje snaha po rozumově přehledném uspořádání veršů a téměř za každým podnětem se objevují narážky na antiku, na novou klasickou kulturu, na různé bohy, umělce, hrdiny.
Ve svých prvních básních autor své city absolutizuje. Láska jako extáze jej vytrhuje ze souvislostí se všeobecnými zájmy a zbavuje vědomí míry. Láska mu dává právo učinit sebe středem všeho, avšak tento střed není ani zdaleka klidný, naopak je silně rozrušen citem, který dává básníkovi pocítit rozpory v jeho nitru: …Tak je všecko ve mně v odporu: / skrývám se sám, hledám i sám sebe, / led jsou líce, tuk žil oheň střebe…/ Vidíme, že harmonický soulad je sice stále ideálem, ale ten je nedosažitelný.
Skladbou jsou Kollárovy Básně sbírkou sestavenou z několika formálně se odlišujících částí. Nejprve nalezneme dva oddíly znělek, z nichž první je téměř celý věnován milostnému štěstí a Míně, kterou Kollár oslavuje jako ideál fyzický i duševní, druhý je potom žalozpěvem nad ztracenou láskou: vzpomínáním, marným sněním a toužením po Míně. Po sonetech následují čtyři elegie, psané komplikovanější formou elegického disticha a koncipované více rétoricky a reflexivně. Další část nese název Všelico a zahrnuje epicky pojaté ódy, idylické verše a selanky. Na konci jsou pak epigramatické nápisy, věnované lidským vlastnostem, umění i národu.
Sonety z Básní se pak staly základem sbírky Slávy dcera."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ