1.	Celková charakteristika

2.	Děj a kompozice

3.

Postavy

4.	Celkový dojem

"Ivan Sergejevič Turgeněv byl ruský spisovatel, prozaik, básník a publicista. Často je považován za prvního ruského autora světového významu, jeho nejznámějším dílem je například román Rudin (Рудин) nebo soubor povídek Lovcovy zápisky (Записки охотника).

Celková charakteristika
Ve všech povídkách v souboru Záhadné povídky se autor věnuje jakýmsi temným zákoutí lidské duše, které se nám jeví jako nepřístupná a nevysvětlitelná. Tak je tomu i v povídce Vyprávění otce Alexeje. Autor vypravuje příběh duchovního, který se trápí kvůli jednomu ze svých synů právě proto, že mu jednak neumí pomoci a že z počátků neví, co syna trápí.

Děj a kompozice
Příběh začíná vyprávět jakýsi muž, který se na cestách setká s otcem Alexejem, který mu vypráví svůj příběh. Postupně zjišťujeme, že otec Alexej byl šťastný muž, měl dobrou ženu a osm dětí, bohužel téměř všechny umřeli.
Poté duchovní postupně líčí osud jednoho ze svých synů, Jakuba. Jako jedenáctiletý prý v lese potkal jakéhosi zeleného dědečka, který mu dal podivné ořechy. Rodiče to brali jako dětský rozmar a nepřikládali tomu velký význam. Poslali syna do semináře. V devatenácti letech se však náhle syn rozhodl pro dráhu lékaře, protože měl jisté pochybnosti. Manželka Alexeje brzy na to zemřela, ale Alexej měl ze syna radost, dobře se učil a vše vypadalo dobře.
Jednou se však Jakub vrátil domů s tím, že zanechal studií a nechtěl říci proč. Později se dovídáme, že Jakub vidí jakousi postavu, tentokrát černou, která ho všude pronásleduje. Otec se ho raději moc nevyptává, aby syna zbytečně nerozčílil.
Do děje pak vstupuje vdova po plukovníkovi, sousedka Marfa Safišna, u které otec žádá o pomoc. Zdá se, že se Jakubovi skutečně daří po několika setkáních s Marfou lépe, ale najednou se mu opět přitíží (prý se mu nyní přízrak posmívá a cení na něj zuby). Podle Marfy mu už mu může pomoci jen Bůh.
Alexeje napadá už jediné řešení a tím je pouť k Mitrofijanovi do Voroněže. Během cesty Jakub opět pookřeje, přízrak vídá jen zřídka. Dokonce s otcem žertují, že y Jakub mohl Marfu požádat o ruku. V kostele ve Voroněži se však něco přihodí, Jakub rychle spěchá domů. Nakonec Jakub otci sdělí, že při přijímání v kostele mu přízrak řekl, ať hostii vyplivne na zem a pošlape, a on tak skutečně učinil a nyní je jeho duše zatracena. Po několika dnech Jakub umírá.
Pokud uvážíme povídku jako celek, celý děj je podán retrospektivně, vlastní vyprávění otce Alexeje je chronologické, ale částečně i stupňovité, protože v každé další příhodě cítíme větší naléhavost (otec je více a více zoufalejší). Prostor se jeví jako nepodstatný, ani nevíme, kde přesně se děj odehrává, z hlediska autenticity příběhu to nehraje roli. Ani čas není často přímo určen, je však prožíván velice subjektivně (to je dáno tím, že otec Alexej vzpomíná) – odráží se to i ve vyprávění, často se mísí čas přítomný a minulý.
V povídce najdeme jak řeč vypravěče i řeč hrdinů. Řeč obou vypravěčů (cestovatele, který se s otcem Alexejem setká, i otce Alexeje) je v ich formě. Jak už jsem zmínila, ve vyprávění otce Alexeje se mísí přítomný a minulý čas, to přispívá k tomu, že čtenář má pocit, že se příběh odehrává právě teď, proto často vzpomínka působí naléhavěji. Autor také hojně používá vnitřní monolog."

Práce do předmětu Úvod do literatury.