"O zlých samotářích
Olbracht Ivan
Dílo se skládá ze tří povídek věnovaných životu tuláků.
Jozka, Forko a Pavlína. Jozka Stárků byl právě propuštěn z vězení, v němž se octl za své tuláctví. Nyní se znovu toulá po vesnici a shání něco k snědku. V hospodě najde svého staršího kolegu Forka, který mu sděluje, že má „dobrý obchod“. Nasycený Jozka odchází na noc do lesa; potká tulačku Pavlínu a rozhodne se strávit s ní noc v nedalekém stohu. Brzy se však s Pavlínou pohádá a opustí ji. Ve tmě uvidí plížit se Forka; důkladně ho napřed postraší a potom spolu vyberou holubník opuštěného domu. Na zpáteční cestě se jim jen stěží podaří uprchnout před četníkem. Forko se sluní na břehu Jizery a naslouchá jejímu zpěvu. Je mu dobře na svobodě.
Žak. Duší potulné komediantské společnosti, kterou tvoří otec, dcera a dva synové, je starší syn Žak. Prošel kdysi hezký kus světa. Naučil se akrobatickým kouskům, ale také nenávisti k šosácké společnosti, která umělci jeho druhu pohrdá. Mladší syn Fricek je jeho učenlivým žákem – odnesl si i kus Žakovi trpkosti a hrdosti. Jednou při představení střelil po Frickovi jakýsi venkovský kluk žaludem. Fricek ztropí výtržnost, za což ho otec nemilosrdně zbije. Fricek přísahá pomstu původci – Josefu Havránkovi. Jednoho dne dostane Žak pozvání od majitelky většího podniku, v němž byli kdysi dočasně zaměstnáni, aby přišel smluvit podmínky trvalého přijetí. Žak zmizel a nikdo ho už nikdy nespatřil. Umělecká i mravní úroveň společnosti po jeho odchodu stále klesá a po otcově smrti se pustí Fricek se sestrou Olgou po žebrotě. Jednou v lese potká Josefa Havránka. Stará zášť se v něm znovu ozve - ubije chlapce kamenem. Je zatčen a čeká na rozsudek.
Rasík a pes. Rasík se svou ženou a vozíkem putuje ode vsi ke vsi; živí se prodejem řemínků, ale hlavně masem mrch, psů a jiných nemocných zvířat. Jednou ho pro zábavu postřelí jakýsi bohatý lovec a odmění se mu královsky za jeho bolest: 60 korunami a dogou, která byla postrachem celého okolí. Rasík dogu brzy zkrotí a zapřáhne do svého vozíku. Chladí si pak na ní často svůj vztek, jako by si hojil rány, které dostal jinde. Když mu zemře manželka, farář i starosta ji odmítnou pohřbít a rasíkovi nezbude, než aby ji zakopal v lese sám. Vidí, že jediným jeho druhem je nyní pes a chce se s ním smířit. Zvíře ale nemá již smyslu pro jeho přátelství. A tak „proti sobě soptí dva pominutí dravci…řvou zvířecí bolestí a hrůzou.“ Zde skončilo lidství, duše bídou zemřela."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ