"Golet v údolí
Olbracht Ivan
Významným žánrem počátku 30.let byla baladická próza, kdy se prolíná baladický a mytický svět se světem současnosti. Tvůrci baladické prózy v meziválečném období byli Josef Čapek, Vladislav Vančura a také Ivan Olbracht se svými stěžejními díly – Nikolou Šuhajem Loupežníkem a Goletem v údolí
Z prostředí Podkarpatska vytěžil Ivan Olbracht vedle Nikoli Šuhaje i svou druhou vrcholnou knihu Golet v údolí (1937). Byla podnícena životem ortodoxních podkarpatských Židů, věrných staletému mravu (golet = vyhnanství). Autor líčí životní situace postav, jejih nouzi, vášeň obchodovat, víru ve vlastní vyvolenost i mystickou blouznivost – vše věrně, skoro dokumentárně, někdy s humorem. Zároveň však z próz činí podobenství, všechny jsou vlastně volnou aktualizací některého příběhu ze Starého zákona.
První dvě – Zázrak s Julčou a Událost v mikve – připomínají svou humornou zápletkou spíše cyklus povídek z dob Rakouska-Uherska. Obsahují však něco víc, přesné vylíčení nálady a povahy života Židů v Zakarpatsku. Na celkové ladění příběhů má také vliv vyspělá technika vypravěče, vytvářející dojem úsměvné ironie. Spisovatel zde osvědčil jemný smysl pro zvláštní psychické rysy, příznačné pro drobné židovské lichváře (obchod a vydělávání peněz není jen záležitostí obživy, je to radost, věc fantazie) Tyto rysy vedou až k hlubším filozofickým úvahám – svět je to, co si z něj sami uděláme. V myšlení a cítění Olbrachtových postav převládá symbolika, která má mnohdy velice blízko k básnictví.
Třetí povídka, O smutných očích Hany Karadžičové, je nejvážnější a umělecky nejdůsažnější. Líčí osud krásné židovské dívky Hanele, která odchází z domova za svobodným životem a za láskou k „nevěrci“. Celá obec, tvrdošíjně setrvávající v odporu vůči všemu cizímu, nešťastnou Hanele prokleje a rodina za ni slouží smuteční obřady jako za mrtvou. Hanele se tak osvobozuje z pout starých zvyků a tradic, ale přece v ní zůstává i hluboký smutek z loučení.
Váha této povídky je zdůrazněna i motivem matky, která se strachuje o štěstí své dcery, a tak jí radí k odporu,přestože si uvědomuje i bolestnou stránku takového rozhodnutí. Je jí jasné, že pokud Hanele bude odporovat, ona tím přijde o svou dceru a dcera naopak nejen o rodinu, ale i o všechny krásné i nepříjemné staré zvyky.
V líčení osudu této dívky použil Olbracht řadu biblických motivů a plně využil poetických vlastností slovesného umění starých mýtů. Svědčí o tom především symbolický motiv očí Hany Karadžičové, který také rozhodl o samotném názvu povídky a který je jedním z nejdůležitějších výzanmových článků. Autor nachází v očích Hanele něco víc: Neklid, takovou zvláštní hořkost, věčnou úzkost, snad před urážkou těch, od nichž jsme odešli, nebo kteří nás mezi sebe nepřijali. "

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ