"Dílo V hlavní roli žena obsahuje tyto povídky: Simultánně; Problémy, problémy; Vy šťastné oči; Štěkot; Tři cesty k jezeru. Jak je již z názvu knihy patrné, hrdinkami jsou ženy v různých životních etapách i situacích.
Povídka Simultánně vypráví o vnitřním zmatku překladatelky. Její vnitřní lidská podstata je zatlačována do pozadí, přemýšlí jen v mezích daného jazyka a navíc jen formálně překládá a o obsahu výpovědi rozhoduje někdo jiný. Vše se změní až ve chvíli, kdy utíká ze stereotypního prostředí s mužem mluvícím její rodnou řečí. Teprve teď dokáže být sama sebou a mluvit za sebe.
Beatrice, hrdinka prózy Problémy, problémy, je naopak dívka profesně i duševně nevyzrálá. Je narcisticky zaujatá vlastní osobou. Před svými nejbližšími skrývá své chování, až se mezi její výpovědí a skutečným stavem vytvoří propastný rozdíl. Její nejoblíbenější činností je spánek, věnuje se mu i většinu dne a pak všude vypráví, co od rána zažila. Jedinou činností a radostí je pro ni návštěva kadeřníka. Autorka tuto studii nevyzrálé ženy zachycuje s jemně ironickým odstupem.
Také povídka Vy šťastné oči vychází z rozporu mezi skutečností a její vlastní úpravou. Hlavní postava využívá své silné krátkozrakosti k manipulaci se světem. Nechce vidět špatné věci a nešťěstí kolem sebe, a proto odmítá nosit brýle a žije raději ve světě bez ostrých kontur. Vsugeruje si ale, že nemá právo si v takovém stavu k sobě připoutat svého manžela, který se o ni stará a jako slepou ji doprovází. Proto ho raději za cenu vlastní oběti pošle do náruče jiné ženy.
V povídce Štěkot se střetávají dvě naprosto odlišné osoby – stará paní Jordánová a její snacha Francisca. Autorka se více než v jiných prózách zabývá analýzou slovní výpovědi a předmětem hovoru těchto dvou žen se postupně nestává už jen jejich společná láska – syn a manžel Leo.
Závěrečná nejdelší próza Tři cesty k jezeru je nejdelší a tématicky nejbohatší, autorka ji pravděpodobně považovala za rozběh k obsáhlejší románové práci. Hrdinka Elisabeth, padesátiletá žena s ujasněnými životními cíli a hodnotami, se vrací domů. Zde hledá nejen symbolickou cestu k jezeru, ale i cestu k vlastní rodině a sama k sobě. Možnost lásky si však už zakázala, i kdyby po ní sebevíc toužila. Přesto potkává muže, který ji do srdce vžene pochybnosti o tomto rozhodnutí. Proto raději volí cestu do bojujícího Vietnamu. Považuje to za nejlepší mravní řešení. „Dopila ještě svou sklenku a vrhla se na postel. Asi hned usnula, když ji první sen náhle vyburcoval ze spaní, a ona natáhla ruku po telefonu a zamumlala: Haló. Nemohl to být nikdo jiný než André, ale Elisabeth zas ihned zavěsila a hmátla jen ještě po malém zmačkaném lístku, který si zasunula pod polštář, než znovu usnula, už na okraji spánku zasažená snem. Sáhla si na hlavu a na srdce, protože nevěděla, odkud se vzalo tolik krve. Přesto si ještě pomyslela: Nic to není, nic to není, mně už se přece vůbec nemůže nic stát. Může se mi něco stát, ale nemusí se mi nic stát.“"

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ