"Doktorka z domu Trubačů
Borská Ilona
Životopisný román Ilony Borské přibližuje čtenářům pohnuté osudy Vlasty Kálalové, odvážné Češky z malé vesnice Bernartice u Tábora, která dokáže na svou dobu takřka nemožné - stát se uznávanou lékařkou v exotické zemi.
V prologu nás autorka seznamuje s tím, jak došlo k napsání knihy: Jednou na jaře 1970 přišla moje kolegyně Věra od šéfredaktora s tipem: někde v jižních Čechách, v Táboře nebo snad v Písku, žije lékařka. která se ve dvacátých letech vydala na vlastní pěst do Orientu a založila tam (snad v Bagdádě nebo v Damašku) československou nemocnici. Mělo by se s ní něco udělat. Rozhovor nebo tak.
Vlastin příběh začínáme tedy sledovat uprostřed dvacátých let dvacátého století, kdy se coby mladá dívka vydává do iráckého Bagdádu se snem založit moderní nemocnici se speciálním střediskem pro výzkum nebezpečných tropických chorob. Dlouhá cesta ji zavádí do Istanbulu, kde začíná poznávat krásy Orientu. Skutečně se jí podaří dostat se až do Bagdádu, kde si po nějaké době otevírá dokonce vlastní ordinaci. Tuto českou nemocnici zakládá v pronajatém domě Burazanliů, což česky znamená Trubačů. Musíme si uvědomit, s jakými nesnázemi se Vlasta byla nucena vypořádat. Už to, že byla emancipovaná a namísto života hospodyňky v domácnosti, jak to ostatně ve své době bývalo zvykem, si zvolila životní kariéru kdesi daleko za hranicemi státu, působilo na měšťáckou společnost Československa po první světové válce jako šok. Průkopnice moderního života se v orientální zemi potýkala s neznalostí kultury, malou civilizovaností i nemocemi. I v Iráku čeká Vlastu řada problémů. Z počátku je velkým problémem nedůvěra pacientů. Lidé sice trpí a umírají, nevěří ale české ženě - lékařce. Vlasta je skutečně jedinou ženou v celém kolektivu lékařů. Postupem času jí ale tento „nedostatek“ místní lidé prominou a z Vlasty se stává vyhlášená specialistka..
Kromě Vlastina profesního růstu sledujeme také její soukromý život. Během tohoto šťastného období zasáhne Vlastu osudová láska. Seznamuje se s Giorgiem Di Lottim, Italem, který se svou ženou žije v Bagdádu. Giorgiemu brzy umírá manželka, vzájemný vztah s Vlastou se prohlubuje a vyústí až v požádání o ruku, kterému předcházela roční známost. Šťastným manželům se brzy narodí syn Radbor. Na výchově malého syna se ale podepisuje zvláštnost rodinné situace - maminka Češka, tatínek Ital, všichni žijí v Bagdádu. Rodiče bohužel zřejmě netuší, nakolik je rozvoj řeči u dítěte spjat s rozvojem myšlení a jakou významnou roli tedy sehrává mateřský jazyk. A tak na Radbora hovoří italsky, česky, arabsky, turecky, francouzsky i anglicky. Malý Radbor má z tohoto „zmatení jazyků“ později problémy ve škole.
Po několika letech se manželům narodí další dítě - holčička Drahomila.
Po určité době se celá rodina rozhodne opustit Bagdád a návratit se do Čech. Radbor má problémy se školou (vlivem snad nezakořeněného vztahu k vlasti a jazyku), je tedy nucen třikrát opakovat první ročník základní školy. Radost dělá oběma rodičům alespoň Drahuška, která ve škole vyniká, hodně čte a dokonce sama píše poezii. Vlasta je spokojená, protože je šťastná se svou rodinou ve své rodné vlasti. Seznamujeme se také se sousedy v Bernarticích, rázovitými figurkami, pro které je paní doktorka a její rodina zvláštní raritou.
Toto opojení ovšem bohužel nemá dlouhého trvání. Přichází rok 1938, schyluje se k válce. Situace se náhle mění, zanedlouho Čechami prolétá děsivá zpráva - Hitler okupuje Československo!!! Dny války byly pro Vlastu tvrdou zkušeností. Utrpení, bolest a smrt kolem sebe se snaží alespoň vnitřně vyrovnávat myšlenkami na své nejbližší, žije jen pro děti a manžela. Paradoxně v okamžiku, kdy už začíná svítat na lepší časy, dojde ke klíčovému, bohužel tragickému okamžiku celého Vlastina života. Osmého května navečer se ustupující německá armáda dostává do Bernartic. Je slyšet hluk, Giorgio - Jiří ji ukliňuje, že to je jen průvan. Prásknutí dveří, ostré hlasy. Jiří, proč mě klameš, průvan nekřičí, průvan nedusá vojenskými botami. Už sem utíkají, už dupou zahradu, kam se schováme, osení je nízké a řídké a zem se neotevře, aby nás ukryla. „Maminko, mně se nechce umřít,“ šeptla Drahuška a rozšmudlala si hřbetem ruky slzu. Vlasta jí chtěla něco říct, nemohla promluvit a nevěděla co. Vlasta utíká s rodinou do polí, ale Němci je pronásledují. Střílejí po nich. Když zahlédla esesáky, zavřela oči. Cítila, jak jeden přišel těsně k ní, pozoruje ji. Stavět se mrtvou. Ani víčkem nezachvět. Giorgio to vydrží, ale co Drahuška, dokáže to? (...) „Der Junge ist aber zerschossen,“ pochválil si spokojený hlas. Rozstřílený. Radbor. Už nepláče. Počkej, chlapečku, jenom co odejdou, hned budu u tebe, hned tě ošetřím. „Vy ale nejste Čech“, zeptal se německy jiný, méně rozjařený, unavenější voják. „Jsem“, odpověděl Giorgio. A pak ještě jednou svou nejistou němčinou: „Ja, ich bin ein Tscheche.“ Jiří žije! Cítila, jak jí pod nehybnými víčky tečou slzy. Jenomže pak voják vystřelil. Proto se tedy ptal. Itala by dal ošetřit. Italové jsou - nebo alespoň byli - spojenci.
Vlasta počítala se smrtí celou dobu okupace, jenže se svou vlastní smrtí. Náhle tu zbyla sama, všichni okolo ní jsou mrtví. I přes takovou životní zkoušku se Vlastě podaří překonat krizi, znovu se dostává do víru dění. Prací pro druhé a touhou pomáhat zapomíná na vlastní krutý osud. Odjíždí znovu do Bagdádu, učí a pomáhá. Sílu a naději dokázala rozdávat až do své smrti v písecké nemocnici 15. 2. 1971.
Kniha je kombinací deníkových záznamů, dopisů i objektivního vyprávění. Každé její vydání bylo doprovázeno obrovským čtenářským ohlasem. Ještě dnes přicházejí do Bernartic poutníčci, pátrající po stopách statečné ženy - MUDr. Vlasty Kálalové."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ