"Proměna
Kafka Franz
Proměna je jedním z nejslavnějších děl věhlasného pražského spisovatele začátku minulého století, úzkostlivého a osamělého Franze Kafky. Tento pražský Žid, který bývá řazen do okruhu německy psané české literatury, je dodnes ctěn, milován a oslavován, ačkoliv zemřel velmi mladý a z jeho rozsáhlejších prací se dochovaly pouze fragmenty. Právě jeho Proměna je považovaná za mistrovské dílo v oblasti povídkové tvorby a bývá často citovaná ve výběru nejlepších povídkových děl světa.
Hlavním hrdinou této krátké prózy je Řehoř Samsa, do onoho osudného rána „hrdina průměrnosti“, obchodní cestující, žijící relativně spokojeně uprostřed své rodiny. Pak se ale všechno změnilo.
„Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz. Ležel na hřbetě tvrdém jak pancíř, a když trochu nadzvedl hlavu, uviděl své vyklenuté, hnědé břicho rozdělené obloukovitými výztuhami, na jehož vrcholu se sotva ještě držela přikrývka a tak tak že úplně nesklouzla dolů. Jeho četné, vzhledem k ostatnímu objemu žalostně tenké nohy se mu bezmocně komíhaly před očima. Co se to se mnou stalo? pomyslel si. Nebyl to sen.“
Jednoho rána se Řehoř Samsa skutečně probudí a cítí, že se změnil, že se nemůže hýbat jako dřív, že je zcela nemotorný a nemůže dojít na obvyklý vlak v pět hodin. Dlouho se snaží probrat se a vstát, jakoby si závažnosti té změny vůbec nevšímal, jako kdyby mu celá ta drastická proměna byla lhostejná. Omezuje ho vlastně jen fyzicky. Samsa vše přijímá se zdánlivou normalitou a klidem. Jen mu zkrátka narostly nějaké chlupaté nohy, krovky, vypouklé broučí břicho. Jako správný obchodní cestující však má jediný cíl, kterého by rád dosáhl za všech okolností: stihnout onen vlak v pět hodin. Ale to půjde přeci jenom těžko. Řehoř – obrovský brouk – totiž leží v té pro hmyz nejnevhodnější poloze, na zádech.
„Ať sebou házel sebevětší silou na pravý bok, vždycky se zase zhoupl zpátky naznak. Zkoušel to snad stokrát, zavřel oči, aby se nemusel dívat na zmítající se nohy, a přestal, až když ucítil v boku lehkou, tupou bolest, jakou ještě nikdy nepocítil. Ach bože, pomyslel si, jaké jsem si to vybral namáhavé povolání! Den co den na cestách“.
Podivného chování svého syna, který stále ještě neopustil pokoj, ačkoliv by měl už dávno utíkat do práce, si posléze všimne i Řehořova matka. Odmítá otevřít zamčený pokoj, až se do něj nakonec otec odhodlá vloupat za pomoci zámečníka. Řehoř nakonec vyřeší velké psychické i fyzické dilema a sám po velmi dlouhé době vyleze ven. Matka, otec, sestra Markéta i prokurista z práce, který přišel vyšetřit Řehořovu nepřítomnost, tak náhle vidí jeho stav. Do té doby milující a navenek fungující rodina se při pohledu na toto monstrum zděsí ani ne tak odporem či hnusem, jako spíš existenční materiální obavou, nyní je jasné, že do rodinného rozpočtu tento brouk již zřejmě nebude moci přispívat. „Byl ještě zaujat tímto obtížným pohybem a neměl čas všímat si ostatních věcí, a vtom už slyšel, jak ze sebe prokurista vyrazil hlasité "Ó!" - znělo to, jako když vítr zakvílí - a teď už ho také viděl - byl totiž nejblíž u dveří -, jak si tiskne ruku na otevřená ústa a pomalu couvá, jako by ho vyháněla nějaká neviditelná, rovnoměrně působící síla. Matka - stála tu vzdor prokuristově přítomnosti s vlasy ještě po ránu rozpuštěnými a do výšky zježenými - pohlédla nejdřív se sepjatýma rukama na otce, pak pokročila dva kroky k Řehořovi a klesla k zemi doprostřed sukní, jež se kolem ní rozprostřely, tvář jí poklesla na prsa a ztratila se. Otec s nevraživým výrazem zaťal pěst, jako by chtěl Řehoře strčit zpět do pokoje, rozhlédl se pak nejistě po obývacím pokoji, poté si rukama zakryl oči a rozplakal se, až se mu mocná hruď otřásala.“ Jako první se péče o člověka-brouka ujme Markéta. O bratra se stará obětavě, je znát, že se měli dříve opravdu rádi, ale musí snášet jeho podivné manýry. Nezměnil se jen fyzicky, ale i psychicky. Je zlý, krutý, neuslyší od něj ani jedno milé slovo, ani poděkování, ani povzbuzení. Proto i její zájem postupem času upadá. Rodina se ho postupně začíná štítit. Bojí se ho, hnusí se jim, nevědí, co od něj mohou očekávat. Nechávají ho zavřeného v pokoji, už ho téměř nenavštěvují, nechtějí ho vidět, jídlo mu strkají pode dveřmi. Řehoř ale není ve skutečnosti tak krutý a odporný. Jen mu dělá ještě větší problém než dřív vyjádřit nějakým způsobem své city. Odcizování už dosáhlo zjevně maximální míry. Pro rodinu je už opravdu pouze odporným hmyzákem. Řehoř, opuštěný druhými i sebou samým, jednoho dne umírá.„Brzy zjistil, že se teď už vůbec nemůže ani hnout. Nedivil se tomu, spíš mu připadalo nepřirozené, že se na těch tenkých nožičkách mohl opravdu až dosud pohybovat. Jinak se cítil poměrně dobře. Bolelo ho sice celé tělo, ale měl pocit, že bolesti budou asi zvolna slábnout a nakonec úplně pominou. Sotva už cítil shnilé jablko v zádech i zanícené místo okolo, úplně pokryté měkkým prachem. Na rodinu vzpomínal s dojetím a láskou. O tom, že musí zmizet, byl přesvědčen pokud možno ještě pevněji než sestra. V tomto stavu prázdného a pokojného rozjímání setrval až do chvíle, kdy na věži odbila třetí hodina ranní. Když všude venku za oknem počalo svítat, byl ještě naživu. Pak mu hlava sama od sebe docela poklesla a z chřípí mu slabě unikl poslední dech“.
Kafka ve své Proměně mistrně ukazuje společenský dopad jakéhokoliv postižení či proměnění jedince. Nemusí to být zrovna brouk, ale kdokoliv, kdo se cítí nezařazený a nezařaditelný do svého okolí."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ