1.

Úvod

2.	První část knihy

3.	Druhá část

4.	Třetí část

5.	Podnět k napsání díla

6.	Rozbor díla

6.1.	Kompozice díla

6.2.	Hlavní postavy

6.3.	Dynamické scény

6.4.	Motiv dvojnictví

7.	Závěr - vlastní názor autorky seminární práce

"Ve třetí části knihy se opět objevuje postava pátera Jindřicha. Setkává se s Amarúem. Oslovuje ho jménem, kterým ho pokřtil, ale ten mu odpoví: „Amarú! Amarú čurinta! Už nejsem v tvém psinci! Jezuito!“ Páter poznal, že je v něm ďábel, had. Chvíli se před ním zmítá, nakonec si bere do ruky kyj a pátera udeří. Ten upadne a uvědomuje si, že ho čeká nabodení na kůl, dá se na útěk. Skočí, dopadne do vody a zraní se. Pluje po proudu a voda ho unáší. Na břehu spatří mladého bělocha, který mu pomůže ven. Šli spolu pralesem, po chvíli ale páter spadl do nějaké prohlubiny, upadl do bezvědomí. Ve skutečnosti ale spadl jak utíkal a Amarú ho probodl kyjem. Budí ho voda. Pozná Amarúa, ten mu ale řekne, že je Jindřich a ať ho přijme zpět. Poté otec opět omdlí.
Znovu se probral a uvědomil si, že je nabodený na kůl. Kdykoliv se pohnul, znovu upadl do bezvědomí. Když byl při vědomí, pochopil, že ten, který je s ním, není kovářův vnuk ani Ignác Andrýsek, jak se mu zdálo v jeho vidění. Satan konečně opustil Jindřicha. Indiáni se seskupili kolem pátera. Salvador se mu chtěl ještě vyzpovídat, než zemře, ale Huaja dala povel ho spoutat. Sám je teď zajatcem a Akija ho hledá. Chce ho zachránit, volá na Amarúa, ale ten si jí nevšímá, nemá už rodiny ani přátel. Huaja uřeže Salvadorovi hlavu a Akija si bere ten vražedný nástroj a bodne bratra do srdce. V tu chvíli kněz naposled otevřel oči. Prosí Boha, aby přijal duši Akiji a Jindřicha mezi vyvolené a naposled se pomodlí.

Jak sám autor uvádí v Rozloučení, připojeném na konci románu, podnět k jeho práci mu přinesla korespondence jezuity Jindřicha Václav Richtra, kterou uveřejnil Zdeněk Kalista v knize Cesty ve znamení kříže, Richtrův životopis od Emanuela de Boye Vita et obitus Vener. Patris Henrici Wenceslai Richter a cestopis E. S. Vráze Napříč rovníkovou Amerikou. Podle mého názoru všechny tyto dokumenty patřičně využil. Cestopis mu posloužil k tomu, aby mohl dokonale popsat všechny rostliny a zvířata, která se v knize objevují, dále také nástroje a různé názvy. Jeho životopis využil zejména pro pasáže, kdy vzpomínal na jeho rodinu, zvláště na otce, matku a na dědečka a také ve scénách, kdy byl propíchnut kopím a střídal se jeho stav vědomí s bezvědomím a on ve snění vzpomínal na své dětství na Moravě a na svá studia.

Kompozice díla je dost složitá. Křelina používá symbolickou i naturalistickou obraznost, spoustu zeměpisných názvů, ojediněle se tu vyskytují i vulgarismy a latinské pasáže s náboženskou tematikou: „Agnus Dei, qui tollis peccata mundi…“ Myšlenka Boha a víry samotné je zastoupena v celém díle. Ale oproti citu náboženskému se také setkáváme s citem milostným, a to v příběhu Salvadora a Akiji: „Je to Salvador. Ne přízrak jejího snu, ale živý, skutečný. Také on ji poznal […] Ona nerozumí ničemu než svému jménu. A ještě jednomu rozumí: jeho velké radosti. Směje se na ni; vzlyká; hladí ji. Ach ne, nebyl mrtev, ba ani raněn ne. Přiskočila k němu a objala ho, tolik se zaradovala: že nezemřel; a víc - že se s ním shledává.“

Také se tu objevují patetické pasáže, scény krvežíznivosti a některé drastické obrazy, například když kouzelnice Huaja umučí Salvadora: „Kůži odchlípla až k šíji, teď vniká do svalstva a pokožku obrací jako rudé okruží kolem celé hlavy. Teď ťala ke krčním obratlům; a znovu a znovu; přitom páčí hlavu, aby ji vylomila, obřezávajíc ji dokola kolem a sama se koupajíc k krvi.“