"Radosti života
Gellner František
Sbírka Františka Gellnera Radosti života vyšla poprvé v roce 1903, tedy v době, kdy František Gellner patřil do okruhu moderních literátů, kteří se scházeli v žižkovské vile S. K. Neumanna a publikovali v Novém kultu a jiných anarchistických časopisech. Gellner se zařazuje po bok Karla Tomana, Fráni Šrámka a dalších. Narozdíl od dekadentů a symbolistů dal přednost přístupnější formě, hovorovému vyjadřování, často i písňovou formou, která se blíží oblíbeným kupletům. Sbírka je sestavena jako cyklus volně spojených lyrických básní. Střídají se v něm bez nějakého původního záměru a často dokonce i bez nadpisů básně různých témat a zaměření.
V Radostech života najdeme především verše v písňové formě, často připomínající reflexivní citová vyznání a životní bilance.
Látkově a motivicky čerpá kniha z prostředí bohémského života mladých studentů, kteří tráví většinu času po kavárnách a hospodách. Básně často připomínají rozhovory a zážitky vyprávějících si přátel. Gellner sám záměrně pojímá svou knihu jako autobiografické záznamy. Slovník sbírky je oživován slovy označujícími všední skutečnosti velkoměsta. Objevují se dokonce i vulgarismy, slangové výrazy nebo naopak fráze dobové žurnalistiky. Tyto časté kontrasty mezi vysokými a nízkými prostředky jazykového stylu působí jako revolta proti tehdejšímu způsobu psaní.
Oněmi „radostmi života“ jsou míněny především alkohol a děvčata. Gellner dokonce hovoří s otevřeností, na tu dobu naprosto šokující, o erotických zážitcích, dlouhotrvajících flámech v pražských nebo vídeňských ulicích, hodinových hotelech i na městské klinice. Tento divoký způsob života staví potom do protikladu k maloměšťácké usedlosti - její spořádané žití je vystavováno ostré kritice.
Sebeironicky se ale Gellner dívá na samotné bohémství. Krizi prožívá lyrický subjekt ve chvíli, kdy si uvědomuje, že si musí zvolit mezi dvěma cestami - buď dynamickým životem bohémství, nebo maloměstskou spořádaností. Toto dilema zůstává nedořešeno. Vzhledem k tomu, že bohémský život je prezentován i s jeho negativními stránkami, netají se mluvčí bezradnostní vlastní pozice.
Gellnerovy verše vstoupily do širokého povědomí, např. lidová úprava písně „Konečně je to možná věc“ se známým veršem „Za ženu vezmu si gorilu“ se zpívala ještě dlouho po pražských kabaretech.
Píseň zhýralého jinocha
Nezemru já od práce,
nezahynu bídou,
nezalknu se v oprátce,
skončím syfilidou.
Nezemru já u holky
ani na silnici.
Zemru volky nevolky
klidně v nemocnici.
Nezískal jsem zaživa
lásky skutky svými.
Jeptiška jen šedivá
oči zatlačí mi.
Nad mou mrchou stáhne klaun
tvář svou v smutnou masku:
„Zemřel tady vilný faun
na nešťastnou lásku.“ "

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ