"Povídky
Gellner František
František Gellner, bohémský spisovatel a grafik, je znám především svými lyrickými básnickými sbírkami jako Po nás ať přijde potopa, Radosti života nebo Nové verše. Přesto se věnoval i próze. Zbyly po něm dva romány (Don Juan a Potulný národ) a hlavně mnoho povídek, původně otištěných v časopisech.
Gellnerovy povídky čerpají z jeho osobních zkušeností i z historek, které zaslechl při různých hospodských pitkách. Většinou proto věrně ukazují svět studentů, život umělců, osudy a příběhy prostých lidí. Většina povídek je svou břitkostí a úsporností blízká Čechovovým novelám.
Soubor Gellnerových povídek, vydaný pražským nakladatelstvím Volvox v roce 1992, obsahuje 15 textů. Většina z nich je vyprávěná v ich-formě. Mají takřka reportážní charakter, bývají zde přesně určená místa a čas děje. Svým pohodovým kouzlem důvěrně známého domácího prostředí nám připomínají některé povídky Nerudovy nebo Hermannovy. Mívají satirický a ironický podtext.
Sport a zdraví
Povídka Sport a zdraví, vyprávěná v ich-formě, ironizuje tehdejší módní záležitost přelomu století - ohromný rozmach všech sportovních aktivit, vedoucí nezřídka až k vlastní záhubě.
Hlavní hrdina se probouzí v „hrozně měkké“ náladě. Z kalendáře se na něj usmívá heslo pro dnešní den - „Nezoufej a pracuj!“. Pohled na kalendář mu bohužel připomene smutné výročí skonu jeho přítele Otakara Kuželky. Otakar Kuželka proslul jako pěstitel sportu v době, kdy byla tělovýchova velice zanedbávána.
Náš hrdina si jde samým rozrušením znovu lehnout a oddává se vzpomínkám na mládí... K sportu neměl nikdy příliš kladný vztah. Bylo to v něm zakořeněné již od dětství. Vrchol jeho pohybových aktivit představovaly pravidelné nedělní rodinné procházky, při kterých se za tři čtvrtě hodiny došlo do nedalekého lesíka, kde si děti natrhaly maliny, maminky pojedly bábovku a otcové si dali pár piv.
Ani na střední škole se nijak neprosazoval zdravý životní styl. Vůbec zde nebyl tělocvik, dokonce ani jako nepovinný předmět - možná z toho důvodu, že z příkazu hraběte Thuna došlo k zakázu cvičení žáků v sokolovnách.
S nejlepším úmyslem se náš hrdina rozhodne, že si zakoupí činky a bude si tužit svaly. Místní lékař mu to ale rychle rozmluvil. „Nač potřebuješ svaly?“ „Chceš být kovářem nebo se chceš prát v dupárnách?“
S Otokarem Kuželkou se seznámil také při jedné sportovní příležitosti. „Bylo to o plaveckých závodech. Kuželka obeplul třikrát rybník za dvě hodiny 18 minut a 33,5 vteřiny, načež zmodral a zůstal ležet na nábřeží bez ducha ležet. Bydlil jsem tehdy s medikem, který měl již na třicet semestrů, a tak jsem ledaco pochytil z lékařské vědy a pomáhal jsem zavádět u polomrtvého Kuželky umělé dýchání. Byl bych mu málem vyvrkl ruku; ale vzkřísili jsme ho konečně.“
Z vděčnosti se Kuželka rozhodl, že ho naučí jezdit na kole. Nesetkal se ale u svého žáka s přílišným úspěchem. Mnoho drátů bylo ohnuto, mnoho pádů vykonáno, až došlo ke střetu s automobilem.
Další sport, kterému oba přátelé propadli, byl fotbal. Při jednom utkání mezi F.S.K. Měcholupy a F.S.A. Birmingham mu jeden z Angličanů překopl holenní kost, a tak si Kuželka poležel dlouhou dobu v nemocnici. Protože se mu noha potom ještě dlouho klepala, pustil se do sáňkování. Ani zde nebylo o nehody nouze. V zimě se Kuželka rozhodl, že vyrazí do hor. Svého přítele již k tomu nepřemluvil, protože taková výprava je finančně velice nákladná a on nechtěl sportu obětovat všechny své peníze. Kuželka si v jedné boudě v noci spletl postele a tak poznal svou budoucí ženu, která byla „velmi silná na lyžích“.
Brzy se oběma manželům narodil synek. Rozhodli se, že ho vychovají jako sportovce a již odmalička jej otužovali. Jediným výsledkem bylo, že děcko ochrnulo a později zemřelo. Neštěstí se nevyhnulo ani paní choti. Na jedné z lyžařských výprav tato lehkonohá lyžařka svému muži ujela. Našel ji až třetí den, ležela v závěji, omrzl ji nos a prsty tolik, že jí je museli odřezat. Od té doby byly mezi manželi samé rozpory.
Naposledy hrdina viděl svého přítele Kuželku v okamžiku, když ho ten přišel přemluvit ke společnému výstupu na ledovec. Samozřejmě se nesetkal s úspěchem a musel se spokojit s chabou výmluvou, že jeho přítel „musí psát dopisy“.
A tak Otakar Kuželka vyrazil zdolat ledovec sám. Už na nádraží si ale s úlekem všiml své tchýně, která nastupovala do stejného vlaku. Pronásledovala ho i na úpatí ledovce. Otakar se rozhodl pro strmější, náročnější cestu, jen aby zmizel tchyni z dohledu. Bohužel se stále pohybovala nějakých třicet kroků za ním.
Není dodnes vysvětleno, jak se ono neštěstí událo, víme jen tolik, že třetího dne sestoupila Kuželkova tchýně do údolí a oznámila, že se její zeť zabil pádem do propasti. Byli za ním vyslány tři záchranné výpravy - první smetla lavina, druhá se ztratila v horách a až třetí přinesla Kuželkovu nohu, která zůstala při pádu viset na útesu...
„Člověk si zoufá nad světem, když pozoruje, jak právě nejzdravější a nejnadějnější lidé hynou, zatímco bezcenný brak klidně pokračuje ve svém živoření.“
V podobném ironickém duchu jsou vedeny i další Gellnerovy povídky."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ