"Nové verše
Gellner František
Sbírka Františka Gellnera Nové verše vyšla poprvé v roce 1919. Představuje výběr z rozsáhlé a různorodé tvorby, která vznikala přibližně během deseti posledních letech Gellnerova života.
Pokud sbírku porovnáme s autorovou posavadní tvorbou, především s knihou Radosti života, můžeme si povšimnout posunu nejen v soukromém životě autora, ale také v stylu jeho tvorby. Už zde není žhavé mladické bohémství, naopak, dochází ke zklidnění. Gellner se odklání od výlučných gest a naopak se přiklání ke každodennosti.
Nové verše se zařazují vedle vyzrálých děl celé Gellnerovy generace (např. Kniha lesů, vod a strání od Stanislava Kostky Neumanna nebo Tomanovy Sluneční hodiny). Oproti Neumannovi a Tomanovi, kteří se obrátili k přírodě, zůstal ale Gellner městským člověkem, jeho hlavním tématem je město, převládající barvou šedá.
Vůči okolí zůstává autor ve stále nedůvěřivém postoji. Již v úvodní básni Můj hrad se distancuje od společnosti. Hovoří o vlastním srdci jako o pevném centru osobní identity, ve kterém je uzavřen, celému světu nepřístupný.
Gellnerův vztah ke skutečnosti zůstává i v této sbírce vyhrocený a napjatý. Hlavním obranným prostředkem je i nadále skepse. Tou se brání proti nebezpečným krajnostem. V mnoha verších najdeme aktuální a politické narážky. Gellner v té době pracoval jako kmenový redaktor brněnských Lidových novin, kde se proslavil útočnými protirakouskými komentáři a satirami.
Zvláštním oddílem sbírky je veršovaná povídka Babička Málková, mravoučná povídka o hodném a zlém hochu. Objevuje se zde Gellnerovo oblíbené téma z mladších sbírek, tedy boj proti nudné maloměšťácké společnosti, vůči které v protikladu stojí bohém, dobrodruh, jehož život je ale stejně neplodný jako život šosácké společnosti.
Do Nových veršů se také promítly zážitky z Gellnerova pařížského pobytu, a to především v obrazech pařížských scenérií. Přímo je vzpomínkám věnována báseň V Paříži. V předválečných dílech byla pařížská tématika velice populární, najdeme ji u generačních druhů Tomana nebo Šrámka.
Zanedlouho po uspořádání Nových veršů byl František Gellner povolán na ruskou frontu. Na samém počátku války zemřel vysílením při hromadném ústupu u jakési haličské silnice. Sbírku vydal až po pěti letech jeho starý přítel Stanislav Kostka Neumann. Při sestavování sbírky zůstalo stranou vše aktuálně zaměřené, především politické satiry.
Poslední věci
Po čem kdy srdce v touze bilo,
z toho se nic mi nesplnilo.
Kde moje naděje jsou dnes?
Sám jsem je všecky k hrobu nes
Minula žití polovice -
a bezpochyby něco více.
Přikvačí naše hodina
a zaniknem jak bublina.
Člověk se táže: Jak a k čemu
a proč, a úzko z toho je mu,
že nenalézá odpovědi,
ať do sebe či kolem hledí.
Tak rád bych někdy řekl: Pane,
nech ať se tvoje vůle stane!
Snad je tam přece někdo v nebi:
Aspoň ho máme zapotřebí."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ