"Splav
Šrámek Fráňa
Básnická sbírka Fráni Šrámka Splav vyšla poprvé v roce 1916, její druhé, značně rozšířené vydání spatřilo světlo světa v roce 1922. V tomto vydání byla sbírka věnována „památce Vojty Matyse“, představiteli Jeníka z inscenace Šrámkova Léta na Národním divadle.
Jednotlivé básně Splavu byly už od roku 1911 otiskovány v různých časopisech. Šrámkova sbírka se řadí do jedné skupiny ke sbírkám Měsíce a Sluneční hodiny Karla Tomana, k Mahenovým Novým veršům, Neumannově Knize lesů, vod a strání. Všechny zrcadlí zklidnění a zmírnění revolty anarchistické generace buřičů, obracejí se do světa přírody, jsou plné chuti do života.
Sbírka byla velice příznivě přijata u čtenářů, dnes již takřka zklasičtěla. Svou výrazovou prostotou a zdánlivou jednoduchostí předznamenávala mimojiné i lyriku Jiřího Wolkera.
Atmosféru sbírky předznamenává již její úvodní stejnojmenná báseň:
Trápím se, trápím, myslím si, / kde bych tě nejraději potkal. // Ulice střídám, parky a nábřeží, / bojím se krásných lží. / Bojím se lesa. V poledním lese / kdo miluje, srdce své neunese. / Na můj práh kdyby jsi vstoupila, / snad bys mne tím zabila. / Chtěl bych tě potkati v lukách. // V lukách je vlání / na všechny strany, pokorné odevzdávání. / V lukách je nejprostší života stůl, / rozlomíš chleba, podáš ženě půl, / chléb voní zemí, bezpečný úsměv svítí, / až k pláči je prostý věneček z lučního kvítí, / a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín, / muž má touhu rozsévače, / žena má úrodný klín... // Chtěl bych tě potkati v lukách. Šel bych ti vstříc. / A až bys mi odešla, ach, zvečera již, / bys na mne nemyslila víc, / jen na prosebný a děkovný můj hlas, / jako bych jen splavem byl, / který v lukách krásně zpívat slyšelas...
V této lyrické básni hrdina odchází ze společenství sociálního do společenství biologického. V přírodě se vrací do prapodstaty lidství samotného, oproštěného od klamu a přetvářky civilizace ve městě. Ve městě si připadá milenec cizincem, v přírodě, v lese, u řeky je doma.
Je zajímavé, že většina lyrických hrdinů Šrámkových básní jsou právě takoví vykořenění cizinci - jedná se většinou o tajemné cizince, např. báseň Rod: „cizinec podivný, jenž bradou v límec pláště klesna...“. Často je hrdinou přímo máchovská postava vězně - stejnojmenná báseň: „Noc byla zas. A strážce tichoučko se krad, / slídě a slídě, zdali spím.
Lidé v básních splývají s přírodou a naopak příroda je personifikována. Z lidské bytosti se stává např. splav (Splav), louka (Dívka): „Byla jsem jak rosná louka ranní / bílý kůň se pásl na ní, / odvčíra jsem, bože, celá jiná, rostou na mně hrozny vína./.
Zatímco svět přírody je přirozený a oplývající láskou, svět města a techniky vystupuje jako svět umělý, zcizující. Civilizace přináší válku jako symbol zla.
Do několika básní pronikla válečná tematika, např. Voják v poli (sen vojáka o návratu domů): (...) / Do hluboké trávy -- Vrátím-li se domů, / usednu k ženě, tři dny z ní nespustím očí. / V noci budu u ní tiše spát. Ráno / krásné, ach, krásné budou na pokrývce její ruce. // Povím jim všechno. A budu číst. Pak vstanu, / zaliji květiny v oknech. Naleznu pod jejich lístky / zelený, blažený život. Budu jak rolník a pastýř. / Nebudu voják. To bude krásné. //"

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ