Úryvek z díla:
"Nakonec se mu tato záležitost stala osudnou. Přitom Robert ve svých vzpomínkách často obviňoval – ne zcela jmenovitě – politiku, systém, politické, či morální vůdce z toho, že připustili vypuknutí takového konfliktu a z toho pramenil jeho odpor, či netečnost vůči politice jako takové, přičemž při těchto myšlenkách se zaštiťoval množným číslem, čímž jakoby vyjadřoval světonázor celé skupiny lidí – předčasně poznamenaných.
Minulý režim spatřoval v Remarquových románech cenný zdroj kritiky kapitalistického systému a prezentoval tak tuto knihu jako dílo anti-buržoazní. Je otázkou do jaké míry byla tato interpretace účelová, jelikož jisté argumenty pro ni se v díle dají identifikovat. Jak již ale bylo zmíněno výše – hrdinové románu jsou velmi apolitičtí, nezaujímají žádná pevná stanoviska a neodhalují své preference. Přesto lze na základě skutečnosti, že Gottfried Lenz se účastní schůzí sociálních demokratů, vyvodit závěr, že Remarque měl blíže k tomuto politickému proudu, což je koneckonců patrné i z jeho skutečného života.
Opět se vrátíme k poznámce Haima Gorgona, který napsal, že to byla právě základní důvěra ve svět, která Robertovi pomohla prožít lásku k Patricii. Kniha jako taková se nepouští do žádných filozofických, náboženských, či etických úvah a zaujímá spíše negativistická stanoviska k takovým aktivitám. Byla to spíše právě Pat, láska, zvláštní druh přátelství, který v Robertovi dokázal na čas probudit onu touho po životě a vůli bojovat – hořkosladké pocity spojené s válkou. Jakási základní důvěra ve svět v Robertovi přetrvává, ale je těžce zkoušena, proto tak často sklouzává k alkoholu, zahořklosti a až nihilistickým postojům.
Richard Firda ve svých analýzách Remarquových románů zdůrazňuje momenty z Kamarádů, kdy se hlavní hrdinové uchylují k násilí, ať již je to několik Robertových potyček, či pomsta za zavražděného Lenze. Ač jsou hrdinové našeho románu ryze kladní a u čtenáře přirozeně vzbuzují sympatie – stávají se sami pachateli zločinu. Autor tím nejspíše zdůrazňuje atmosféru srovnatelnou se zákonem džungle, kde přežije pouze ten nejsilnější. Společnost, v níž je násilí zcela běžným prostředkem má veškeré předpoklady k tomu, aby přinutila k násilí i běžně mírumilovné jedince. Což se nakonec nacistické propagandě podařilo. Nezanedbatelnou roli zde samozřejmě hraje válečná zkušenost, jež v celé společnosti výrazně posunula práh vnímání takovéhoto násilí. I zde můžeme spatřovat kořeny toho, co Evropu a posléze celý svět zasáhlo v letech následujících.
Násilí tak není románem legitimizováno, jak by se mohlo na první pohled jevit. S přihlédnutím k reputaci autora, jako humanisticky a pacifisticky založeného člověka, můžeme tvrdit, že cílem bylo demonstrovat tehdejší beznadějnost člověka, který se nechtěl vzdát silám, jež byly mimo jeho kontrolu.
Vzpomenu-li na autorův první slavný román – Na západní frontě klid – v předmluvě píše něco ve smyslu, že: tato kniha nemá být obžalobou, má být toliko svědectvím jedné generace, kterou zabila válka, ač unikla jejím granátům. Tři kamarády můžeme považovat také za svědectví. Autor zde nijak nepředjímá budoucí vývoj Německa (ač knihu psal v průběhu 30. let) a nezaujímá ani jasná politická stanoviska. Apeluje na základní a univerzální lidské hodnoty – přátelství, lásku, úctu člověka k člověku – to vše odehrávajíce se v nejistých a nestabilních dobách 20. let. Charakteristický je autorův sentiment a pesimismus, který se příběhem prolíná, přesto však povzbuzován jistou dávkou naděje v dobro, která hrdiny udržuje při životě.
„‚Čemu vlastně říkáte dobré konce?‘ zeptal jsem se.
‚Konec může být dobrý jen tehdy, když všechno předtím bylo špatné. Takže špatný konec je mnohem lepší.‘“
