"Charakteristika díla
Babička je rozsáhlá novela (střední epika). Dílo bývá považováno za jedno ze základních děl české literatury. Novela nese znaky biedermeierovské idyly, i těžký život na vesnici tak působí téměř idylicky. Má taktéž prvky romantismu, důležitou roli hraje příroda, typicky romantickou postavou je Viktorka. Z realismu se tu objevuje realistické vylíčení hlavních postav.
Babička je psána jako tzv. nedějová próza, to znamená, že obraz života na Starém bělidle nám autorka ukazuje prostřednictvím epizod, drobných příběhů a popisů míst, kam babička s dětmi chodívala, nevypráví nám tedy souvislý příběh. Tématem knihy vlastně ani nejsou osudy staré babičky, ale její postoje, jednání a názory. V knize je zachycena poslední etapa jejího života – stáří, které jí umožňuje rekapitulovat její životní cestu a hodnotit. Vlivem retrospekce si tak můžeme udělat přestavu také o jejím dřívějším životě.
Příběh Babička se odehrává na Starém bělidle v Ratibořících (severně od České Skalice) v 1. polovině 19. století. Poklidné prostředí babiččina údolí je dáváno do kontrastu s hektickým životem na nedalekém zámku. Oba světy se však nedostávají do konfliktu, pokud vznikne nějaký problém, je vzápětí urovnán. Určité nepřátelství autorka projevuje jen k osobám, které opostily „svůj stav“ v zájmu karierního růstu (Ital, správce, komoří Leopold).
V díle se střídají pasáže popisné, vyprávěcí a výkladové, které mají až místy sklon i k nabádání k vlastenectví a národnímu uvědomění čtenáře. Kniha byla významně ovlivněna vlasteneckým směřováním. Poprvé vyšla v roce 1855, tedy ani ne desetiletí po březnové revoluci.
Novela má několik částí, do kterých ji lze rozložit. Obecně se člení na autorčin prolog o tom, jak babička na venkově hospodařila, tzn. tak, jak si Němcová ve svých idealiozaných podmínkách zachovala. Epilog je kratší, shrnuje poslední léta života babičky a její následnou smrt. Když do detailu rozebereme načtrtnutý příběh, dostaneme se hned k několika fázím. Nejprve přijíždí babička do Ratibořického údolí, vnoučata s rodiči ji nadšeně očekávají, po příjezdu se navzájem seznamují, potkávají i další obyvatele vsi, babička začíná na statku hospodařit po svém. V druhé části autorka sleduje Proškovu rodinu více zeširoka, ukazuje jejich osobnosti v koloběhu čtyř ročních období, život na vsi dává do souvislosti s povětrnostními vlivy a přírodou, lidovými zvyky, slavnostmi a svátky. V třetí fázi se objevují prvky milostného trápení dvou dívek z rozličných prostředí – hospodské dcerky Kristly a hraběnčiny schovanky Hortenzie. Život babičky je uzavřen již zmíněným prologem.
Kniha je rozčleněna na 18 nepojmenovaných kapitol označených jen římskými čísly. Novější vydání jsou opatřena vysvětlivkami archaismů. V úvodu je věnování připsané paní hraběnce Eleonoře z Kounic, za ním následuje úvod příběhu: „Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mírné tváře, co jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásků, nahlížela do modrého oka, v němž se jevilo tolik dobroty a lásky; dávno tomu, co mne posledně žehnaly staré její ruce! – Není více dobré stařenky! Dávno již odpočívá v chladné zemi! Mně ale neumřela! – Obraz její otisknut v dui mé s veškerou svou barvitostí, a dokud zdráva zůstane, dotud bude žít v ní! – Kdybych štětcem mistrně vládnout znala, oslavila bych tě, milá babičko, jinak; alr nástin tento, perem kreslený – nevím, nevím, jak se komu zalíbí. Ty jsi ale vždy říkala: ‚Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem.‘ Dost na tom, že se najde jen několik čtenářů, kteří o tobě s takovou oblibou čísti budou, s jakou já o tobě píši.“

Obsah
Babička bydlela v pohorské vesničce na slezských hranicích, kde se narodila a kam se vrátila po smrti manžela. Přestože všechny obě dcery i syn jí odešly do Vídně, nebyla opuštěná, protože se ve vsi se všemi znala, s většinou byla dokonce příbuzná. Jednoho dne jí přišel dopis od dcery Terezy, že její muž dostal službu u kněžny v náchodském panství a ráda by také babičku nastěhovala k nim. Přestože se ženě nechtělo domov opustit, toužila poznat zetě a vnoučata, nakonec se tedy k cestě za dcerou přece jen odhodlala. Také děti na Starém Bělidle se už toužily setkat s babičkou a nedočkavě ji vyhlížely. Znaly plno babiček a nevěděly, jak by si zrovna tu svou mají představit. Babička je ale nezklamala. Všechny si získala svou vstřícnou povahou a schovívavostí k dětské neposednosti. Když si její dcera všimla, že se necítí u nich dobře, nabídla jí, aby vedla domácnost a hlídala děti, zatímco ona bude dohlížet na knížecí palác. V následujících kapitolách nám autorka popisuje vlastnosti a zvyky staré babičky, Staré bělidlo a jeho okolí, postavičky, které zde žijí – myslivce, mlynáře, dceru hospodského Kristlu, dceru mlynáře Mančinku a početnou rodinu Kudrnovic. To vše se nám ukazuje prostřednictvím epizod, kdy jednou nechá vytrestat psy Sultána a Tyrla, jindy jde na návštěvu na mlýn a vyprávuje tam o svém setkání s Josefem II., příště se seznámí s kněžnou v lesním altánku, když jde s dětmi navštívit myslivnu. Zde se dozvídá příběh bláznivé Viktorky."