"Glejt
Pasternak Boris
Jde i nejde o autobiografii. Věnováno je to Raineru Marii Rilkovi, velkému německému básníku (narozenému v Praze), který byl v počátcích Pasternakova zasvěcení poezii jako rodinný přítel rodiny Pasternakovy. Autor si ho však pamatuje příliš neurčitě, aby mohl být jím ovlivněn bezprostředně – osobním stykem, ale „pouze“ skrze jeho poezii, kterou si znovu pro sebe objeví. O takovém setkání s básníkem, zde ještě nepojmenovaným, nás zpravuje hned na úvod. Vidí postavu, která se s rodiči baví jakousi podivnou němčinou, které nerozumí, a která pak odjíždí vlakem pryč. To je rok 1900. Pasternakovi je deset let.
V následujících kapitolách je fascinován Pasternak postavou Skrjabina, též rodinného přítele a velkého ruského hudebního skladatele té doby. Pod jeho vlivem se začíná vážněji zabývat hudbou. Pasternak je z bohaté ruské rodiny, která nabízí svým synům to nejlepší a všestranné vzdělání, jakého je možné nabýt v Rusku; Pasternakovi tedy takové umělecké prostředí je samozřejmostí. Hudbu i studuje a nabývá dobrých výsledků, samotný Skrjabin se stává jeho osobním přítelem a doporučuje mu navíc studium na historicko-filosofické fakultě. Pasternak ho uposlechne a to je první velký zlom jeho života. Paradoxně, ten veliký vzor a modla mladých hudebníků – Skrjabin – ho odvede nevědomky od zamýšleného poslání a Pasternak se s vervou pouští do filozofie opouštějíc definitivně a vědomě dráhu skladatele. Zároveň toto zasvěcení hudbou je prvním zastavením na jeho cestě za uměním a tradicí. Hledě za odcházejícím Skrjabinem filozofuje:
„Všem se nám zjevila tradice, všem slibovala ukázat tvář, všem splnila, byť i různě, svůj slib. My všichni jsme se stali lidmi jen tou měrou, jakou jsme milovali i měli příležitost milovat lidi.“
Pořád je řeč o tradici, rozuměj – o tradici živé, kterou zakoušíme, ne kterou se biflujeme jako rádoby nutné zlo. Tradice, která nám přirozeně nabízí svoji ruku a učí nás, co dokázali předkové, a že proto je můžeme milovat. Učíme se od nich. Zdůrazněme jen, že Skrjabin byl (a dodnes možná pro někoho ještě je) ultramoderní autor, takže tradici v něm je třeba chápat, jako hodně současnou a aktualizovanou. Skrjabin pro Pasternaka znamenal výraz umělecké poctivosti, jedna z prvních ztělesnění jeho vlastních uměleckých zásad:
„Jakési části budovy, a mezi nimi základní oblouk fatality, musí být založeny ihned, zcela na počátku, v zájmu její budoucí souměrnosti. A konečně, v jakési utkvělé podobě možná musí být prožita i smrt.
Toť příčina toho, proč antika v hlavním, vždycky neočekávaném, pohádkově úchvatném umění neznala romantismu.“
Ke svému vlastnímu „proti-romantizmu“, dá-li se to tak beze zbytku nazvat, se dopracuje až později.
Rozluka z hudbou, filozofická studia a odchod za studiem do Marburku. Studovat zde byla jeho velká touha, a tak z vlastních financí a s podporou rodičů odjíždí, aby se tu osamostatnil a nalezl konečně svoje povolání. Studuje nadšeně a zapáleně, dá se říci úspěšně. Tu ve chvíli, kdy dosahuje již téměř možnosti vědecky se filozofií zaobírat, nastává jeho vnitřní a nakonec i vnější rozluka s filozofií a vší vědou. Stal se z něj básník. Odjíždí do Itálie za sestrami, a pak se vrací domů.
Je předvečer první světové války a v Rusku trvá kulturní a literární kvas, do něhož se Pasternak zapojuje po boku skupiny „apolitických“, jak o nich sám píše, třebaže má blízko k Majakovskému; ten se mu stává přímo idolem a ztělesněním pravého básnictví té doby, básnictví vůbec. Zbylé kapitoly – jsme někde v polovině „Glejtu“ - se vlastně odehrávají na pozadí jejich vztahu, jak se proměňoval po Říjnové revoluci a později. Závěr tvoří Majakovského sebevražda:
„A tehdy mne stejně nezávazně napadlo, že tento člověk byl vlastně onomu občanství patrně jediným občanem. Zejména on měl novotu dob přímo klimaticky v krvi. Byl zcela podivný podivnostmi epochy, zpola ještě nerealizovanými. /…/ Majakovskij byl od dětství zhýčkán budoucnem, kterého se mu dostalo značně brzy a zřejmě bez velké námahy.“
To jsou dost chladná slova u člověka, který Majakovského tak uctíval. Svědčí o vnitřní proměně a osamocení co do lidského i básnického typu. Z těchto slov je cítit náročnost, kterou přikládal básnění, vnitřní distanci proti všemu příliš snadnému a rychle uzrálému.
„Glejt“, jak bylo svrchu napsáno, není typickou autobiografií. Jde o vyznání poetické, umělecké. O zrání umělce, který je však ne tak docela soukromou osobou, který sám sebe tak trochu hraje, pro svou dobu vytváří typickou figuru, „biografický typ“, jak to chápal sám Pasternaka. Vidíme jeho cestu za tím nadosobním, za tím, co je poezie a jakými cestami v něm zrála a nechala promlouvat. Ten hlavní hrdina není úplně Pasternak sám, více ti, o kterých tu tak zaujatě píše; jeho vzorové, osobnosti, od kterých mu bylo životně třeba se nakonec odtrhnout, aby poznal vlastní cestu."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ