"Příliš hlučná samota
Hrabal Bohumil
Motto: „Jsme jako olivy, teprve když jsme drceni, vydáváme ze sebe to nejlepší.“ (z Talmudu)
V případě Příliš hlučné samoty se Bohumil Hrabal nespokojil pouze s jedinou verzí, v létě 1976 napsal její tři variace - jako by pro hlavního hrdinu Haňťu hledal zcela určitou polohu, určitý tón. Jedná se o příběh baliče starého papíru, který byl vzdělán proti své vůli …Jsem nešťastně šťasten a proti své vůli vzdělán…Haňťa proti přívalu devastace, jež ho obklopuje i zaměstnává, v sobě živí ustavičně udivené poznání a touhu po plození krásného. Více než v samotném příběhu je však smysl prózy ukryt v Haňťových meditacích. Zde totiž zaznívá hlavní téma textu: vyptávání se člověka na sebe sama.
V Haňťovi nalezneme bibliofila, milovníka piva, baliče starého papíru, který se na tuto profesi dal proto, aby byl blíže knihám, aby si z nich mohl číst a aby se s nimi mohl svými dlaněmi laskat. Haňťův vztah k práci s knihou představuje jakýsi mezní typ hodnotového vztahu k práci. Haňťa si pro sebe vybírá ty nejhodnotnější knihy, a když je jimi jeho malý byt zcela zaplněn, alespoň si z těch dobrých něco přečte, než je okrasně přiřadí do jednoho z balíků. Balíkům lisovaného starého papíru dodává identitu také tím, že je překrývá reprodukcemi slavných obrazů.
Svět Haňti je konfrontován s moderním světem přesně organizovaných pracovních výkonů - ten považuje Haňťovu zálibu za nepochopitelnou a směšnou extravaganci. Hanťa se nedovede přizpůsobit odosobněnému způsobu práce, který je od něho vyžadován, ať se snaží sebevíc. Představa, že bude vyhnán ze své podzemní rajské zahrady, ho přivádí do hluboké krize. Ve vzrušeném stavu mysli, v němž si plně uvědomuje svou situaci, se rozhoduje pro sebevraždu v korytě hydraulického lisu. Prožije ji však pouze v přiopilém snu na lavičce v parku, kde se nakonec probouzí ve slastné euforii. Ta sice nic nemění na jeho reálné situaci, také ale nestírá rozhodující moment jeho volby. Rozhodnutí pro sebevraždu nebylo pro Haňťu zoufalým činem, ale volbou sebe sama, toho, co pro sebe považoval za bytostné a nepřekročitelné.
Všechno, o čem se v textu vypovídá, ať jsou to Haňťovy vzpomínky, meditace, záznamy dojmů a pozorování, citáty či parafráze myšlenek filozofů a básníků, ať jsou to výjimečně uvedené promluvy jiných postav, všechno to je podáno v jediné perspektivě fiktivního Haňťova monologu, jakési samomluvy či zpovědi rozčleněné do osmi částí. V ní nám Haňťa postupně představí sebe a svou práci, svou minulost i představy o budoucnosti, z ní se dovíme o jeho konfliktu s okolím, o jeho krizi a vnitřním vyrovnání.
Tři varianty Příliš hlučné samoty se od sebe liší především v stylizaci Haňťova vyprávění. První zachovává převážně veršovou podobu, i když se fakt veršovosti někdy opírá pouze o grafické uspořádání podobné poezii. Druhá varianta má zřetelně prozaický ráz, třetí je pak zjevným posunem ke spisovné češtině, znovu sem navíc proniká rytmický princip."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ