"Vejce a já
MacDonaldová Betty
V tomto humorném románu, vycházejícím z vlastních prožitků autorky, líčí Betty MacDonaldová své zážitky ze slepičí farmy, kterou společně s manželem Bobem založili a zvelebili v zapadlém koutě amerického venkova. Začátky byly všelijaké. Městskému způsobu života navyklá Betty se najednou ocitla na místě, kde „lišky dávají dobrou noc“, a musela se svépomocně postarat o sebe i svého manžela. Ten je, narozdíl od ní, ve svém živlu. Stále něco plánuje, vše vidí pozitivně. Betty, jejíž představy o idylickém životě uprostřed nádherné přírody berou rychlým tempem za své, to nemá lehké. Snáší ale každodenní dřinu velkoryse a s humorem.
Když byla Betty ještě malá, celá rodina se často stěhovala. Od malička na ní byly kladeny velké nároky - musela navštěvovat hodiny zpěvu, tance, baletu, recitace a ještě francouzštiny. Byla vychovávána společně se svými čtyřmi sourozenci tak, aby se jednou mohla stát dobrou hospodyní. Ve druhém ročníku studia na univerzitě, to jí bylo sedmnáct let, se seznámila se svým budoucím manželem. Boba jí představil její bratr, když ho přivedl na víkend domů jako svého kamaráda. Ačkoliv byl Bob o celých třináct let starší, začali spolu chodit, a po roce slavili svatbu. Její jméno tenkrát znělo Betty Bardová.
Bob absolvoval zemědělskou fakultu a jeho největším životním snem bylo vlastnit farmu na venkově. Na jednu takovou se spolu s Betty zajeli podívat. Ležela v divočině v pohoří Olympik a Boba upoutala natolik, že ji zanedlouho koupili. Začala velká přestavba. Dům byl starý a ne zrovna vhodný pro moderní bydlení, natož pro podnikání. Jenže jako první musí být splněn Bobův plán - proto se nejprve postaví budova pro líheň a další součásti slepičí farmy a až na závěr může přijít řada na tolik potřebné úpravy samotného domu. Autorka skvěle líčí zážitky ze stavby i z běžného života domu vybaveném zcela nefunkčně - například marné zápolení s přestárlým sporákem, na kterém se dalo vařit jen zřídka apod.
V tamním kraji funguje určitý způsob rozdělení práce pro ženy, který ale Betty nebere příliš vážně. Systém to byl jednoduchý a drtivou většinou ostatních žen důsledně dodržovaný: Každé pondělí se pralo. V úterý muselo proběhnout žehlení, pěkně s žehličkou nahřívanou na kamnech. Středa byla ve znamení pečení. Betty se tomu sice přizpůsobila, ale snad jako jediná ve vesnici si kupuje kvasnice v obchodě. Jediný osvědčený způsob, jak totiž uchovat droždí na chléb v teple, je ten, že droždí má být zastrčeno v podprsence. Ze středy měla Betty vždycky hrůzu, pečení se pro ni stalo noční můrou, po důkladné poradě s ochotnou sousedkou ale naštěstí brzy všechny problémy zmizely. Úterý a středa byly také případnými koupacími dny, protože se už stejně muselo topit kvůli žehlení a pečení. Oficiálním povinným koupacím dnem ale byla ustanovena sobota. Ve čtvrtek se drhla podlaha a myla se okna. To ale Betty stejně dělala takřka denně. V pátek přišlo na řadu cídění lamp a cylindrů, což Betty prováděla s odporem. Toužila po pořádné elektrické žárovce - předpotopní petrolejové lampy a kahany ji příliš neuspokojily. Sobota byla kromě koupacího dne také dnem nákupů. Jezdilo se do města, které se stávalo takovou sobotní „Mekkou“. Pro Betty byla návštěva města mimořádnou příležitostí navrátit se alespoň na chvíli „do civilizace“. Při nákupech potravin a krmiv se stihly prodat vejce z farmy. Nakonec přišla neděle, zde v horách den jako každý jiný, s nejdůležitější náplní - vyčištěním sporáku.
Pro Betty byl jeden den jako druhý. Každý den vstávali ve čtyři hodiny, aby se stihlo nakrmit veškeré zvířectvo. Práci se zvířaty pak vystřídala práce v kuchyni. S jídelníčkem si naštěstí Betty nemusela dělat velký problém, v okolí se vyskytoval dostatek bažantů, holubů, zvěřiny, ryb i kuřat. Jako sváteční jídlo připravovala skvělým způsobem ústřice.
Betty byla ještě před nedávnem městskou slečinkou, náhle se musí vypořádávat s takovými věcmi, jako je odhadování času podle slunce (to když se zapomenou natáhnou hodiny v kuchyni), čtení knih při svíčkách (často se stalo, že náhle došel petrolej). Je to život bez rádia a telefonu, plný kdákajících slepic a odporných čmeláků.
Zanedlouho Betty otěhotněla. Zpráva o tom, že čeká dítě, se po kraji roznesla rychlostí blesku. Každý nelenil a hned přispěchal se zaručenými radami, počty potratů v jednotlivých rodinách apod. Měla obrovskou radost, když se jí narodila zdravá rusovlasá holčička - dali jí jméno Anička. Čtrnáctidenní pobyt ve vzdálené nemocnici se stal pro Betty asi jediným odpočinkem, který zde zažila. Ke všem starostem se nyní přidává péče o miminko.
Jejich nejbližšími sousedy byli Kettlovi - podivná rodina s patnácti dětmi, jejichž otec byl známý tím, že stále u někoho o něco žebral - o tom se Betty přesvědčila na vlastní kůži několikrát.
Betty s Bobem chovají na své farmě tisíc slepic. Betty je postupně začíná všechny nenávidět. Opět s humorem sobě vlastním popisuje své boje v slepičárně, nesnáze s věčným zavařováním nekonečných přebytků ovoce a zeleniny a trampoty.
Velkou radost jí udělala zpráva o tom, že se v nedalekém městě bude otevírat obchod s knihami. Žádné dobré knihy, které by jí zajímaly, tam ale nenašla. Čtení se zkrátka v tomto kraji považovalo za známku lenosti.
Bob se přátelil s indiány. Dostal od nich pozvání na výlet, který skončil tím, že se všichni vrátili domů opilí.
Na podzim se začal stavět vodojem, aby konečně nemusela Betty chodit pro vodu. Do rodiny také přibyl pes - čistokrevný setr Sport.
Autorka nadále popisuje drobné výjevy ze života - návštěvu jarmarku, hašení poháru, tancovačku...
Jednoho dne odjel Bob na tři dny do Seattlu na radu banky. Přijel s velmi dobrou náladou a novými plány. Dostal tip na slepičí farmu, která je moderní, s elektrikou i tekoucí vodou. Našel už dokonce kupce pro svoji starou farmu. Vše nyní horlivě propočítával a Betty začala s nadějí plánovat nový moderní život..."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ