"Démanty noci
Lustig Arnošt
Kniha povídek a novel Démanty noci byla vydána poprvé v nakladatelství Mladá fronta v roce 1958. V češtině a četných překladech pak vyšla ve světě ještě několikrát. Spolu s románem Dita Saxová patří nejen k vrcholům Lustigovy tvorby, ale také do zlatého fondu poválečné literatury. Podle scénáře, na kterém se Arnošt Lustig rovněž podílel, byly Démanty noci v režii Jana Němce roku 1964 zfilmovány a patří ke klenotům české kinematografie.
Tato sbírka povídek a novel o dětech a mladých lidech, trpících kvůli židovskému původu na svobodě i v koncentračním táboře, vyšla poprvé koncem padesátých let a podílela se výrazně na pozvolném uvolňování české kultury. Svou ústřední výpovědí může být srovnávána kupříkladu s Hrabalovou sbírkou Perlička na dně, která vyšla o pět let později. V obou jde o oslavu nezdolnosti lidské důstojnosti a zázračnosti lidského života uprostřed bídy a zmaru. Vždy je nejdůležitější zachování lidské tváře i v odlidštěné situaci. I když Lustig už ve svých prvních prózách rozvíjí své základní téma, to jest utrpení člověka za druhé světové války, jde mu především o to zachytit záblesky čistých srdcí v temnu všeobecné beznaděje. I to jsou ony Démanty noci z titulu knihy. „V bludičkách noci, kterou je válka, jsou děti démantem světla a smutným květem naděje.“
Povídka Bílý:
Tomáš, zvaný Oškliváček, se vydává na návštěvu do vojenské nemocnice za svou kamarádkou Blechou. Blecha má encefalitidu, „šilhavou nemoc“, leží tedy v pavilonu infekčních onemocnění mozku. Oškliváček přes den pracuje poblíž vily německého oficíra, kde rovná klády, chodil s ním i stařík, který měl na starosti králíky. Zatímco stále čeká a vyhlíží za mřížemi nemocnice Blechu, představuje si, jak jí přinese ukázat bílého králíčka. Vedle mozkových infekcí je pavilon choromyslných. Chlapec ještě přemýšlí o králících, ale sleduje u toho blázny na vycházce. Blecha se konečně přiblížila ke sklu okna, tak na ni alespoň volá. „Máš nahatý nohy, Blecho,“ řekl, „Není ti zima?“ A dodal: „Vypadáš normálně, Blecho.“ Krátce se zasmál. Svraštil čelo. Znovu vystrčil bradu vzhůru. Krk se mu vytáhl a kůže zmodrala. Snažil se porozumět němohře rtů nad sebou. „Encefalitidu už má každý druhý dítě, Blecho, takže jim už došly léky.“ Ačkoliv Oškliváček vůbec neslyší, co může Blecha říkat, je šťastný. Blecha mu alespoň něco nakreslí na sklo. Za chvíli zmizela, tak i on odchází pryč. „Vrazil do několika chodců, ale nezdržoval se omluvami. Vrážet do Židů není trestné. Vrážet do Židů v Terezíně je skoro příjemné, pomyslel si. Jsem už taky pěknej antisemita, řekl si ještě.“ Chlapec tedy vyráží kácet dříví na topení. Už vymýšlí plán, jak to udělá s králíčkem, který je bílý. Vypůjčí si ho, aby to stařík – bývalý profesor, který se o ně má starat, nepoznal, a večer ho tam zase vrátí. Už si představuje, jakou udělá Bleše králík radost. Bude ale potřeba odstranit nějak zámek a přelstít majorova teriéra. Neustále je v textu zdůrazněna právě bělost králíkova kožíšku – narážka na árijskou rasu. „Když stařec mluvil, vypadal krásně, ale někdy vypadal krásně, i když mlčel. Čert ví, v čem to bylo, myslel si Tomáš. Vypadal krásně, i když ho major bil.“ Oškliváček vždycky když hodnotí něco, co se mu nelíbí, řekne o tom, že ona věc je antisemita. Používá tohle slovo skoro jako nadávku. V noci se vydal na lup. Podařilo se mu strčit bílého pod košili. Vzal si ho s sebou do baráku L218, kde bydlel. „Nemohl spát. Bál se, aby zvíře neudusil. Dotýkal se jeho kožíšku rty, jako by mu šeptal, nebo se mu zdálo, jako by mu šeptal na Blešinu adresu Jsi vážně krásný zvířátko“. Ráno ho Tomáš v krabici propašoval ven pod záminkou, že musí na odvšivovací stanici. Ćekal zase před pavilónem. Králík ho drápal do břicha, bylo už mu zima. Tomáš má zároveň strach, protože kdyby na to major přišel, byli by se staříkem hrozně potrestáni. Blecha stále nejde k oknu. - Na koho čekáš? vyrušil ho ženský hlas za zády. - Já? Na Blechu. - Kdo to je? - Holka z L 408. Má encefalitidu. Netrefí se prstem z třiceti centimetrů na špičku nosu. – Nemá jméno? – Má, jenže ho neznám. – Co jí chceš? – Něco jsem jí dones. – Vezmi si to domů. To děvče tu už není. Ty jsi její bratr? Je jinde.“ Žena ještě pohladila Tomáše po vlasech a odešla. Pomyslel si, že Blechu asi zase převezli na nějaké jiné oddělení. „Tohle je vážně k vzteku, jen co je pravda! Všichni jsou antisemiti. A Tomáš, zvaný Oškliváček, myslel na to, že Blecha přinejmenším dneska už králíka neuvidí a na to, co poví starému, že jí chtěl zvednout náladu, protože je to holka co má něco s mozkem. Nesl králíka nazpět.“
Z povídky vyplývá, že Blecha zemřela, ať už přímo v nemocnici, či byla převezena do transportu.
Podobným stylem a s podobnými hrdiny jsou napsané i další povídky, například Sousto, Druhé kolo, Chlapec u okna či Michael a druhý s dýkou."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ