1.	Platónův život

2.	Platón a jeho ideje

2.1.	Absolutní pravda

2.2.	Absolutní dobro

2.3.

Rétorika

3.	Dialog s Faidrem

3.1.	Význam pro filozofii

3.2.	Jednotlivé dialogy

3.3.

Láska

3.4.

Žárlivost

3.5.	Přátelství

3.6.	Řeč Lysiova

3.7.	Dvě řeči Sokratovy

4.	Podstata Platónova idealismu

"První Sokratova řeč obsahově víceméně kopíruje Lysiův spis, je jen lépe formulována a vystavěna. Sokrates pojal řeč jako promluvu nemilujícího k chlapci, kterého přesvědčuje, že je lépe vyhovovat milujícímu před nemilujícím. Na samém začátku vymezil vlastní pojem láska jako jeden z druhů bujnosti, kterou postavil naproti uměřenosti. Bujnost vychází z žádosti a rozkoše, zatímco uměřenost z rozumu. Láska je tedy žádost, která bez rozumu ovládne mínění jinak směřující ke správnosti.

Podobně jako Lysios, říká Sokrates, že milovník nesnese svého miláčka silnějšího ani sobě rovného, neboť co je mu rovné či lepší, to je mu také protivné. Vždy tedy dělá milovaného slabšího a podřadnějšího, nevědomého, bázlivého a tupého, z čehož se sám těší. Také mu z titulu své žárlivosti brání ve všech stycích s okolím, s cizími lidmi i s filozofií. Avšak po čase, když milovník již přestane milovat, vymění v sobě žádostivou bujnost za rozumovou uměřenost. To však milovaný neví a očekává od milovníka stále stejnou náklonnost a lásku. Ta mu však již nemůže být dána. A tehdy miláček pozná, že nikdy neměl být po vůli člověku milujícímu, ale raději nemilujícímu a majícímu rozum.

Sokrates si ale uvědomil, že svým projevem zajisté urazil boha lásky, Erota. Aby napravil tento hřích, vymyslel druhou řeč, řeč opačnou, po vzoru bájného Stesichorose, který poté, co byl pro urážku krásné Heleny zbaven zraku, pěl na ni chvály a zrak se mu hned navrátil. Podstatou této druhé řeči je skutečnost, že šílení lásky není věc špatná, ale naopak dobrá, pokud je ovšem dávána darem božím. Pro důkaz svých slov použil několik příkladů, například šílenost danou bohy věštkyni v Delfách či básníkovu posedlost získanou od Mús. Za hlavní cíl celé řeči si pak předsevzal dokázat, že blouznění lásky je šílenost daná od bohů k našemu největšímu štěstí.
Nejdříve Platon ústy Sokratovými dokázal, že duše je jsoucno nevzniklé a nesmrtelné. Duše se stále pohybuje, neboť pohyb vychází z ní samotné, nikdy nezanikne a nikdy také nevznikl, tudíž duše je nesmrtelná. A co je nesmrtelným to je podstatou a smyslem duše. A protože touto podstatou a smyslem duše je duše sama, která sama sebou pohybuje, je pak nutně ona sama jsoucno nevzniklé a nesmrtelné.

Pro lepší představu duše použil pro ni Platon podoby okřídleného spřežení s vozatajem. Duše bohů má oba koně krásné, z dobrého původu, vzhledem přímé, s tělem pravidelně rozčleněným, s vysokou šíjí, vypouklým nosem, bílou barvou, černýma očima, milovníky cti s uměřeností a studem, přátele pravdivého mínění, nepotřebující ran, řízené jen pobídkou a slovem. Ale u ostatních je jeden kůň křivý, tělnatý, sestavený bez ladu a skladu, má silnou šíji, krátký krk, je ploskonosý, barvy tmavé, světlooký, krevnatý, přítel zpupnosti a vychloubání, na uších chlupatý, hluchý, poslouchající stěží biče a bodců. A vozatajovi činí velké problémy takové spřežení uřídit. Duše se na světě vyskytují v různých podobách a v čase své podoby mění. Dokonalé duše mají velká křídla a stoupají do výšin a pobývají ve vesmíru, zatímco ty, které ztrácejí své peruti, padají k zemi, kde se zachytí něčeho pevného, čímž vznikne život smrtelný. Sokrates si klade otázku, proč duše ztrácejí perutě, následkem čehož padají k zemi. Odpověď začíná právě na opačné straně, nahoře, kam stoupají dobré duše."